Na začiatku apríla prebehla v Prahe aj Bratislave tlačová konferencia, kde sa predstavili autori poviedok a symbolicky zrnkami kávy pokrstili práve vznikajúcu knihu Príbehy v znamení túžby. V Čechách popoludním sprevádzala Gábina Partyšová a na Slovensku moderátor Roman Juraško. Štýlové priestory poskytla luxusná pražská reštaurácia Pálffy Palác a dizajnový hotel Albrecht neďaleko centra Bratislavy. Tomáš Hanák, Sára Saudková, Eva Urbaníková, Michal Hvorecký a Jozef Banáš predniesli prvé úryvky svojich poviedok a francúzsku romantickú atmosféru navodili pesničky Ivy Frühlingovej a Denise Lacho. Jozef Banáš čítal úryvok zo svojej poviedky: „Tajná túžba ženatého chlapa.“

Poviedka Jozefa Banáša „Tajná túžba ženatého chlapa“ vyšla v českom preklade. Nech sa páči, príjemné čítanie.

Jozef Banáš: Tajná touha ženatého chlapa

Je tu další povídka ze série Láska, vášeň, tajná přání aneb Povídky slavných. Kdo ji pro vás napsal tentokrát? Slovenský spisovatel Jozef Banáš. Víte, jaká je tajná touha ženatého chlapa? Čtěte!

Eduarda by ráno ani ve snu nenapadlo, že se ocitne v tomto zařízení právě dnes, přestože si jej ve svých nejskrytějších touhách často představoval. Ach, ta naše pokušení, kdyby jich nebylo, nebylo by ani utrpení. Nepodlehneš pokušení, tak tomu učí Desatero. Jediným způsobem, jak se zbavit pokušení, je, že mu podlehneš. Tak to učí život. Myšlenky, které mu vířily hlavou, jeho skrytou touhu v jedné chvíli podněcovaly, v jiné hasily. Nikdy se mu však nepodařilo uhasit oheň nadobro, vždy zůstala nějaká jiskra, z níž znovu a znovu vyšlehoval plamen. Zvědavost podněcovaná vyprávěním zkušenějších kamarádů jím s přibývajícím věkem lomcovala.

Erotický salon. Už jich viděl v černobílých francouzských filmech několik. Působily na něho spíše nevlídně, plné kouře z levných cigaret, oparů z lehkých vín ukrytých v dechu lehkých žen, z plátna se šířila tlumená, podmanivá hudba, bylo cítit pach potu, silné kávy a ztracených existencí. Když zajdeš do bordelu, zařadíš se mezi ztracené existence, a já přece nejsem žádná ztracená existence, ale jen normální chlap v nejlepším věku, jehož sex s manželkou se po dvaceti letech dostal do stereotypu, jenž je nutno v zájmu manželství osvěžit.

Jednání dopadla lépe, než očekával, a tak po společném obědě s ředitelem dodavatelské firmy vyjel z Žiliny v dobré náladě. Přistihl se, jak mu myslí několikrát proběhl obraz sekretářky, která jim během jednání nosila fantastickou kávu. Tvář jí překrýval výstřih, z něhož nedokázal odtrhnout oči. Proboha, přece si už v životě viděl tolik ženských výstřihů i prsou, proč tě to právě teď tak bere? Před Trenčínem si vzpomněl, že zapomněl v Žilině koupit manželce kysucké korbáčky, které zbožňovala. Vzpomněl si, že ve směru na Bánovce je u silnice prodejna sýrů. Měl svou Anušku rád, čas měl také dobrý, a tak před Trenčínem sjel z dálnice. Po chvíli zjistil, že odbočil dříve, než měl, a nezbývalo mu nic jiného, než projet starou silnicí napříč městem. Venku začalo mírně mrholit. Snažil se myslet na cokoliv, co by mu vyhnalo z mysli ty dvě obrovské, vábící, houpající se sekretářčiny polokoule. Rádio Jemné melódie hrálo jako by záměrně jednu chytlavější skladbu než druhou. Ke svému překvapení si uvědomil, že je vzrušený. Už nemyslel na Anušku, jediné, co mu zatemnilo mysl, byla sekretářčina prsa. Držel je v rukou, nořil do nich svou tvář, ona ho hladila a líbala na začínající pleš.

„Jseš normální?“ vyskočil z auta před ním chlap a prudce mu bouchl na okno. „Skoro si do mě narazil, ty debile!“ Naštěstí zelená končila, rozčilený chlap stihl naskočit do auta a zmizel ve vedlejší ulici. Eduard si vůbec neuvědomil, že je v Trenčíně na křižovatce. Červená ho přivedla do reality. Trochu se zastyděl a rozhlížel se kolem. Všiml si výkladu s nádhernými, lákavými, neodolatelnými ženami ve svůdném červeném prádle a vábnými úsměvy. Nad výkladem svítilo červené světélko. Erotický salon. K parkovišti za křižovatkou to bylo nanejvýš tři sekundy. Tři nejdelší sekundy jeho života. Kdo ví, zda ještě někdy bude mít takovou šanci. Na služební cesty jezdíval málokdy, nyní je sám beze svědků, má dvě hodiny k dobru, dokonalé alibi. Směrovku zapnul ve chvíli, kdy začala svítit kontrolka benzinu. Vjel na parkoviště, odstavil ojetou toyotu, vytáhl deštník a vykročil. Vešel do prázdného baru. Za pultem utírala skleničky korpulentní barmanka, skrývající pod nánosy šminek svůj věk. Bordové vlasy měla prořídlé, na čele se jí perlily kapičky potu. Přívětivě nepůsobila. „Dobrý den. Mohu dál?“

Barmance s cigaretou v ústech a prázdnotou v očích bylo jasné, že mírně nervózní, okounějící padesátník je v takovém zařízení poprvé. „Samozřejmě. Pojďte dál.“ Položila skleničku, kterou utírala a popošla k němu. „Co to bude?“
Měl sto chutí dát si koňak. „Jen něco nealkoholického, řídím.“
Jinak spolehlivý manžel využívá služebku na malou exkurzi do světa erotiky. „Vinea, tonik, sevenup, kokakola, kofola, voda s bublinkami, bez bublin…?“
„Kofolu prosím. A kávu. Dvojité presso. A… prosím ještě, máte něco k jídlu?“
„Pane, tady jste v erotickém salonu. Chlebíčky mají vedle v samoobsluze.“ Odešla a z kávovaru zasyčela horká voda. Nevím, jestli dělám dobře. Vzal do ruky jakýsi nabídkový lístek. „Šeherezádin sen, Tajemství šéfkuchařky, Andělské vyvrcholení, Azurová rozkoš…“ Co je tohle za nápoje? A strašně drahé. Ježišmarjá, vždyť tu stojí jeden Šeherezádin sen tři tisíce. Dám si kávu a raději půjdu.to: Irina

Přinesla kávu s kofolou. Všimla si, jak si prohlíží nabídkový lístek. „Pokud vám mohu doporučit, Šeherezádin sen vás přivede rovnou do extáze. Pokud spěcháte, je to to nejlepší, co tu za třicet minut nabízíme,“ přívětivě se na něj usmívala. Uvědomil si, že je to nabídkový list erotických služeb. „Pošlu vám nejkrásnější dívku, jakou tu máme. Emo, Emko,“ zvolala, aniž vyčkala jeho odpověď. Po schodech pomalu sešla čtyřicátnice velmi průměrného vzhledu. První prostitutka mého života. Teda nic moc. To moje Anuška je nesrovnatelně krásnější. „Jako vždy Martell?“ zeptala se barmanka Emy.

„Ještě je brzy, i já si dám kávu, ale malý Martell neuškodí,“ usmála se a obrátila se k Eduardovi. „Promiňte, pane…“
„Eduard. Jsem Eduard,“ podal jí ruku.
„Říkejte mi Ema. Dovolila jsem si na váš účet objednat malý Martell.“
„To je v pořádku, já bych si ho také rád dal, ale řídím… hm… Ale víte co, dám si ho také...“ Barmanka přinesla kávu i s koňaky, položila je na stolek, pustila cédečko se Céline Dion a odešla. Céline Dion je Anuščina oblíbená zpěvačka. „Vy tady pracujete?“ položil nejnemožnější otázku, jakou mohl. Přikývla.
„Tak na vaše zdraví, pane Emile, promiňte, Eduarde,“ zdvihla skleničku a připila si. Na její tváři se zračil zadržovaný neklid.
„Už dlouho?“
„Dva roky.“ Obrátila do sebe koňak a zavolala na barmanku. „Přines ještě jeden.“ Obrátila se k Eduardovi. „Bude vám vadit, když si na váš účet objednám ještě jeden?“
„To je v pořádku, jen si dejte.“ Když si ta holka dá ještě dva koňaky, je po korbáčcích. Doufám, že mi něco zůstane na tu Šeherezádu. Barmanka přinesla ještě jeden koňak, přívětivě se usmála na Eduarda. „Tak příjemný zážitek.“

Vrátila se za barový pult a leštila skleničky. Z ulice byl slyšet nepřetržitý proud aut. Prostitutka vytáhla z malé taštičky krabičku černých davidovek. Nesnáším cigaretový kouř.
„Nebude vám vadit, když si zapálím?“
„Ne, vůbec ne, sám jsem kdysi kouřil,“ usmál se a připálil jí.
„Vy z Trenčína nejste, že?“
„Ne.“
„Zdaleka?“
„Z Bratislavy. Projíždím tudy. Máte to tu hezké…,“ snažil se být žoviální. „Všude jinde je… hm… je takový zatuchlý puch, ty ostatní salony mi připadají takové černobílé, kouř z levných cigaret, ale vy máte formu, vy kouříte davidovky…“
„Vemte si,“ vábila ho. Mírně chvějící se rukou si vzal. Dopekla, nekouřil jsem už deset let! „Děkuji.“ Díval se na ni. „To kouření vám sedí,“ přednesl pyšně svůj dvojsmysl.
„Vy jste vtipkař… Mohu si dát ještě jeden koňak?“
„Samozřejmě.“ Sakra, nebudu mít ani na benzin.
„Už jste byl v takovémto zařízení?“ zeptala se nečekaně.
„Uhm… ano, ano… ale nějak často to nevyhledávám… Jsem šťastně ženatý a vlastně to ani nepotřebuju…“ Vzpomněl si, že slíbil manželce, že dnes spolu půjdou na večeři.
Podíval se na hodinky. Všimla si toho. „Nemám pro vás dobrou zprávu,“ vyfoukla kouř, který mu očividně nedělal dobře. Svoji cigaretu po dvou potáhnutích zhasil. „Mám… no víte… co mívají ženy pravidelně každý měsíc…“
„Meeeenstruaciii?“ Přikývla. „No teda, ale potom… nezlobte se,“ zvýšil hlas. „Promiňte, ale v tom případě mi, prosím, račte poslat nějakou vaši kolegyni.“
Chvíli přemýšlela, podvědomě mávla na barmanku, ta jí přinesla další koňak. Korbáčky jsou v prdeli a možná i benzin. „Je mi líto, ale já jsem jediná zaměstnankyně tohoto podniku.“
„Teda promiňte, to je ale, tak já sem přijdu za účelem… hm… rozptýlení a vy… to… teda pardon!“ Bezbranně pokrčila rameny. Já jsem to tušil. Od první chvíle se mi tenhle podnik nezdál. Věděl jsem, že ty krasavice ve výkladě jsou jen reklamním lákadlem na idioty, jako jsem já. „Prosím, zavolejte mi vedoucího.“
„Och, snad nejste na chlapy?“
„Chci si stěžovat!!“
„Milý pane Eduarde, vypadáte jako velmi sympatický člověk, já bych vám nedoporučovala si stěžovat. Tady si ještě nikdo nestěžoval. Hik. Promiňte…“ Jazyk se jí začínal plést. „Teda jednou byl jeden pán v podobné situaci, i tehdy jsem měla krámy, ale nedopadl dobře… jestli mi správně rozumíte… Božko, přines pánovi i mně ještě jeden koňak.“
„Já, já… děk…“
„Co blbneš,“ zatykala mu. „Život je krátký a je třeba si ho užít!“ Hodila koňak do sebe. V té chvíli vešli do baru dva chlapi připomínající skříně. Jeden dokonce třídveřovou. Vyholené hlavy s těžkými zlatými řetězy na krku. „Emuško, ahoj,“ přicházel ten třídveřový k prostitutce, dal jí pusu na obě tváře, usmál se na Eduarda, zašel za bar, něco vyndal ze šuplíku a opět se se společníkem vzdálili. „To byl vedoucí. I s bratrem,“ utřela si ubrouskem obě tváře, na které jí dal pusy. „Nenávidím je. Jsou to lumpové. Postrach okolí.“ Eduard se nervózně zavrtěl. „Přišla jsem sem z nemocnice. Jsem zdravotní sestra. Teda už ne, ale pracovala jsem v nemocnici v Považské Bystrici. Ale z toho platu se nedalo vyžít. Jsem sama se synem, klukovi je deset. Když jsem tady, je s mámou. Ta netuší, co dělám, je přesvědčená, že jsem stále v nemocnici a chodím na noční…“ Ztichla. Utřela si nenápadnou slzu. Staré pendlovky odbily čtvrtou hodinu.
„Můžete vypít i ten můj,“ přisunul k ní koňak. Káva mu vychladla, ale i tak ji dopil. Zaplatil. V peněžence mu zůstalo pár drobných. Korbáčky už kupovat nepůjde. Vyšel na čerstvý vzduch a zhluboka se nadechl.