Shodou náhod se mi před nedávnem do ruky dostala kniha Zóna nadšení Jozefa Banáše, a byl jsem ohromen. Od první stránky jsem byl přikován ke knize, která se měla stát – a ptejme se, proč se nestala, literární událostí současna. Knížka Zóna nadšení je bez přehánění tou knihou, na kterou československá společnost čekala dvacet let.

Vždyť kolik zde vyšlo knih, které by popisovaly posledních dvacet let komunistického režimu – a to hned v několika státech najednou: NDR, SRN, ČSSR a SSSR. Zóna nadšení je doslova „středoevropskou“ knihou, stmelující dějiny čtyř států. Taková knížka tu – troufnu si říct – ještě nevyšla. Můžeme se, Češi, stydět, že žádný z českých spisovatelů nenašel dost cti a odvahy ji napsat – musel to udělat Slovák – a zároveň buďme rádi, že to napsal zrovna on. Povězme si teď něco o Jozefu Banášovi.

Jeho jméno jsem poprvé zaregistroval někdy před půl rokem v souvislosti s jeho slavnou dcerkou Adélou Banášovou, která uváděla populární televizní pořad Československá Superstar. Adéla Banášová o něm mluvila tak hezky, že jsem zkusil zagooglit, a početl jsem si v jeho zajímavém příběhu. Ten zahrnuje před – i po – listopadovou diplomatickou, a následně politickou kariéru. Na svých diplomatických misích potkal člověka rozumného, ale samozřejmě také člověka ideologicky nakaženého. Jak se píše v mottu knihy – Minulost každého poznáte podle toho, jak se chová dnes. Jozef Banáš byl obviňován ze spolupráce se Státní bezpečností, brání se tomuto nařčení již dvacet let, a možná se ještě stejnou dobu bránit bude. To všechno ale budiž při čtení knížky, o které chci dnes něco málo napsat, zapomenuto.

Protože ať už je minulost Jozefa Banáše jakákoliv, v tomto románu se ukrývá poklad.
Jednoduchý, snad až otřepaný příběh: Mladý Slovák se na sportovním utkání v roce 1968 na Ukrajině setká s mladou Ukrajinkou, zamilují se na první pohled, udělá jí dítě a po vpádu pěti spřátelených armád se mezi ně postaví neproniknutelná bariéra. Ona jde svým životem a on též. Stejně tak mladý západní Němec – který se přátelil s mladým Slovákem a i on musel zůstat na druhé straně bariéry. Mezitím se z mladého zapáleného levicového aktivisty stává aktivní součást veřejného života demokratického Německa. Propast mezi třemi lidmi z jednoho malého kontinentu se zdá být nepřekonatelná. Jako tři různé vesmíry se odehrávají malá i větší dramata, která názorně a chirurgicky přesně ilustrují krásy i hrůzy té doby.

Střední Evropa a Sovětský svaz druhé poloviny 20. století připomíná akvárium – do sebe zahleděný, těžkopádný a zkorumpovaný systém, který neměl dost energie a prostředků na uspokojení základních potřeb svých obyvatel. Jozef Banáš ale zároveň bourá idylickou představu o západním Německu, vykresluje ho jako více či méně loutkový režim USA, nebo alespoň jsem z jeho popisu tehdejší situace v SRN měl tento pocit. Toto vše je základ hned několika velmi silných lidských příběhů, které by sami o sobě obstály v jakémkoliv prostředí. Prostředí utlačovaných svobodných duší a Berlínskou zdí rozděleného národu těmto příběhům dodává další rozměr.

Jozef Banáš je povoláním diplomat a politik – a na knize se to podepsalo obrovskou měrou. Součástí románu jsou „rekonstrukce“, či možná spíše fiktivní rekonstrukce několika událostí, které utvářely rámec tehdejší doby. Jednání sovětského velvyslance s americkým prezidentem, popis jednání v Kremlu a další pasáže jsou zajímavým kořením, bez kterého by se ale knížka směle obešla. Myslím, že důvody, proč Jozef Banáš v knize tyto části nechal, mohou být dva: Za prvé – je to čtenářsky atraktivní vidět amerického prezidenta coby prostoduchého fanouška amerického fotbalu, nebo Leonida Brežněva váhajícího nad sovětskou invazí do ČSSR. Možná ale Jozef Banáš chtěl mladším čtenářům atraktivní formou představit hlavní postavy tehdejšího politického světa. Přesto, že tyto pasáže bych klidně oželel, nemyslím si, že by jí to nějak výrazně uškodilo. Knížka trošku připomíná scénář k filmu, kdy na chvilku opouštíme poutavý děj, abychom nechali promluvit dobu, která je rámem vyprávěného obrazu.

Měl jsem s četbou téhle mimořádně zajímavé knížky jeden malý problém, který jsem zatím nezaznamenal v žádné recenzi (ani slovenské), kterou jsem mohl číst. Knížka je koncipována jako příběh od roku 1968 do roku 2008. V poslední části se tak autor věnuje porevoluční době, především na Slovensku. Přestože je to zajímavé a kontroverzní téma, které svým způsobem dává příběhu absurdní tečku, působí to na mne jako nastavená kaše. Sice se odhaluje pravý příběh postavy ztělesněného zla Jána Wintera a jeho pravý charakter (což je právě ona výborná tečka celé knížky), ale jinak se Jozef Banáš příliš zaobírá politikou Slovenska od revoluce. Myslím, že toto je samo o sobě silné téma na samostatný román, zde to vyzní celkem ploše a účelně.

Knížka je svým tématem značně kontroverzní. Především proto, že vypráví i o lidech, kteří jsou stále aktivními účastníky slovenského veřejného života. A tak se množí spekulace, kdo vlastně je Ján Winter – a věřte mi, že odpověď na tuto otázku není vůbec obtížné najít. Pro mě bylo ale silnějším kafem to, jak Jozef Banáš vykreslil postavu, která se silně podobá zemřelému Jánu Langošovi. Je známé, že Ján Langoš a Jozef Banáš byli ve sporu – Ján Langoš odmítal zveřejnit originální spis, který na Banáše vedla StB. Postava, která se Lángošovi tak moc podobá, je popsaná velmi dehonestujícím způsobem. Banáš může být v tomto popisu sebevíc přesný, přesto to ale takto vypadá jako malá osobní msta.

Přes obě malinké výhrady jsem přesvědčený o tom, že Zóna nadšení je knížkou, kterou bych doporučil číst všem voličům předtím, než vhodí lístek do volební urny. Všem dětem na základní škole, kde by knížka mohla sloužit jako učební pomůcka pro výuku moderní historie. Jozef Banáš je zkušeným spisovatelem, proč českého čtenáře dosud však neznámý. Škoda.

V začátku recenze jsem napsal: Ptejme se, proč se kniha nestala literární událostí. Hledal jsem knižní recenze, a vyhledávač Googlu mi našel jednu jedinou – v časopise Tvar a pak krátkou anotaci na Novinkách.cz. Respekt, Literárky, Lidovky, iDnes a další servery nenašly vůbec nic. O knížce se nemluví, nepíše, jakoby téměř neexistovala. A tak je to skoro se vším, co za něco stojí. Noviny a časopisy se předhánější v masážním turné na novou knížku Dana Browna, která je postopadesátéosmé o tom samém – s žádnou změnou stylu, jazyka ani stavby příběhu. Zóna nadšení, která se na Slovensku stala knihou roku 2008 je u nás Popelkou, které si (téměř) nikdo nevšiml.

Zóna nadšení vás dojme i dá připomenout dobu, kdy svoboda nebyla ničím samozřejmým. To jsou hlavní důvody, proč ji číst.

Tomáš Fojtík
20.2.2010