Jožko Banáš štartuje tento rok opäť naplno.

Ale na to sme si už u neho zvykli:-)

Tentoraz však nevychádza jeho autorská kniha, ale kniha rozhovorov s českým publicistom a vydavateľom Bronislawom Ondraszekom, ktorý kládol otázky jednej z najpopulárnejších českých spisovateliek Irene Fuchsovej a Slovákovi Jozefovi Banášovi.

Kniha Slovensko-české HOVORY bude najprv uvedená na Slovensku počas Jožkovej šou Na kus reči 1. februára v Bratislave, kedy bude jeho hosťom práve Irenka Fuchsová. Mimochodom, tá je aj najznámejšou českou šepkárkou, keď spolupracuje v pražskom Činohernom klube nielen so slovenským režisérom Martinom Čičvákom, ale s českými hercami a herečkami akými sú napríklad Mahulena Bočanová, Veronika Žilková, Ivana Chýlková, Ondřej Sokol, Ondřej Vetchý, Petr Nárožný, Michal Pavlata a mnohí ďalší. 

Sama hrá s Jurajom Kukurom v hre „Kukura“ úlohu šepkárky.

V šou Na kus reči vystúpi aj česká folková speváčka Ivetka Labojová z Třinca, ktorá nenapodobiteľným spôsobnom interpretuje piesne Jaromíra Nohavicu.

Takže keď si chcete v stredu 1. februára podebatovať o slovensko–českých vzťahoch či dozvedieť sa niečo zo zákulisia slávneho Činoherného klubu, ste vítaní.

 

A tu je úryvok z novej knihy Slovensko-české HOVORY:

Určitě pozorujete postupující destrukci mezilidských vztahů: narůstající konflikty mezi starými a mladými, agresi řidičů na cestách, lhostejnost k lidské křivdě, atd. Čím je to způsobené: kapitalistickými vztahy společensko-hospodářskými, absenci náboženství, nepřiměřeným obdivem novodobého pseudopokroku, nedostatku autorit, erozi tradičních kulturních norem?
Jozef Banáš: Zhoršovanie medziľudských vzťahov na globálnej úrovni zapríčiňuje chamtivosť a nenažratosť chamtivých a nenažratých. Inak povedané radikálna materializácia západnej, takzvanej kresťanskej civilizácie. V porovnaní s východným spôsobom života, kde má úloha duchovna svoje nezastupiteľné miesto dané najmä dodržiavaním tradícií a vcelku úspešným bránením sa prieniku materialistického myslenia, my na západe sme totálne podľahli materiálnemu videniu sveta.
Médiá nás nepretržite valcujú doktrínou bohatstva, úspechu, súťaže, dokazovania si, predvádzania sa, túžbou vlastniť, povzbudzujú a doslova v nás vyvolávajú žiadostivosť. Mať, mať, mať – viac ako ten druhý!
Zmaterializovanie našej civilizácie vidím v troch skutočnostiach – dogmatické kresťanstvo, ktoré prevrátilo duchovné učenie Krista na hlavu, k materialistickému kresťanstvu sa pridal komunizmus a štafetu prevzal súčasný brutálny, bezduchý kapitalizmus. Nechceme byť, chceme mať! Kto nemá, akoby ani nebol. Ale je na slobodnom rozhodnutí každého ako sa rozhodne.
I.Fuchsová: Je to způsobeno špatně fungující rodinou. Nedostatkem času rodičů na děti. Nezájmem dětí o rodiče a prarodiče. Neexistují společné každodenní rodinné hovory. Společné činnosti. Citové vazby. Děti potřebují vědět, že jejich rodina o nich ví a miluje je. Ale obávám se, že některé děti vůbec neví, co to je, když se řekne, patřím do rodiny. V současných rodinách většinou pospolu nežijí prarodiče, dětem tak chybí vzor každodenního chování svých rodičů k prarodičům a prarodičů k rodičům – vzor, který když je založený na lásce a porozumění, nastaví v dítěti pevné, celoživotní základy pro jeho chování. Děti většinou neznají citové rodinné zázemí. Mají mobilní telefony, počítače, tablety, facebooky, skype atd. Jejich největším přítelem a rádcem nejsou rodiče a prarodiče či starší sourozenci, ale všechny již vyjmenované moderní prostředky komunikace. Vyrůstají z nich lidé bez citu, lidé, kteří jsou lhostejní k okolí. Nevidí, co by měli vidět.
Oni ani neví, že by měli být jiní. Jak by to mohli vědět? Nemají kolem sebe žádný vzor. Nečtou. Sedí ve svém vakuu bez citu, jako když jedou pendolinem. Nevidí krajinu, která se za okny vlaku příliš rychle mění. Výmluvy na to, že dnešní doba je těžká, a proto nemají rodiče na děti čas, jsou směšné a pohodlné. Jsou to výmluvy lenochů a sobců, kteří neměli mít děti.
Pokud se nezmění současná rodina, pak nás čeká doba, kdy vraždy a násilí nebudou nikoho překvapovat, protože budou běžné. Budou patřit k životu. Tak, jako jsme si zvykli na cyklistické helmy, zvykneme si na to, že se náš život bude podobat životu v ocelové kleci, protože jenom tam budeme v bezpečí.